Poemas

Sylva Fischerová

(Praga, República Checa, 1963). Estos poemas forman parte de la antología «De sombra y terciopelo. Diecisiete poetas checas, 1963-1988» (Vaso Roto, 2021).

PRAGA DEL RECIÉN LLEGADO

Nadie me dijo cómo hay que vivir y cuál es
	                                                                  el mejor momento
para beber cicuta
	de la mano de quién y en qué santo

Nadie me dijo cómo andar por la ciudad de noche
	para que no se oiga el llanto
	ese llanto incesante de las farolas y de las puertas de los tranvías
	      que atraviesa las fisuras entre la gente
	       como la cuerda más aguda de un violín estirada
	                                     desde y hasta el infinito

Praga es un gran prisma frío cuando cae
la noche y esa noche está bajo el prisma
camino por su arista y arriba y abajo
la gente habla están tan seguros
	                 como los cisnes en el Moldava
de desayunar temprano

pero nadie me dijo cómo caminar
	                                               por la arista del prisma 
	                                   en qué lado caer
	                     en cuál recoger esqueletos huecos de pájaro
	                     De los huesos huecos hicimos
	                                                                                una siringa
	                      y tocamos en la ribera
aunque nadie nos dijo
que la siringa existe y nosotros existimos y compartirlo es
                                                                                           hermoso                                                                                                                                                                 
que Praga es un gran brebaje diluido por el Moldava
que se vierte en sí misma como una bandera presidencial          
                                                                                           en el castillo                                                                                                                                        
	e igual que ella también Praga desaparece a veces

y ése es por fin el momento de descubrir quiénes somos
	                                                              y cómo de lejos está el amor.

COLUMPIO EN LAS PROFUNDIDADES DEL CAOS

A veces se aparecen los muertos. Más afables
	      que los demonios,
repiten que nos aman
mezclan un guiso aguado
momentos que están y no están.
Dicen que no debo
caminar hasta el final, donde vive
el mundo sin acabar, apedreando
	                                                   cada segundo…
Donde el camino es una estatua de un camino,
hecha de sueños y de mostaza y de lágrimas.
De donde se derraman
casitas categorizadas,
una breve conexión de metáfora, ojos como compases
                                                                en un túnel hacia el vacío
                                                                              ¡palabras!

Un niño se balancea en un columpio
en medio del caos.
El caos es blanco, dorado bermellón,
azul como una habitación con una cuna en medio,
habitación de muerto.
Un niño se balancea en un columpio y mira
con atención. En seguida se levanta
y se va
a comer a la cocina.

En la cocina hay pan con mantequilla
	        y mostaza.
Ahí vive la infancia.
No soy yo. Otra persona
iba a la nevera 
a comer el caviar. Infancia: oruga y mariposa,
unidas únicamente
	                      por la información — 
es sólo un detalle, rey del Imperio de la Memoria:
el detalle conlleva dolor.
Madre, somos nosotros
los que nos aparecemos a los muertos,
apedreamos cada segundo, somos
estatuas de mostaza, de otra manera
no podemos vivir.


EL RELOJ MUNDIAL ESTÁ ATASCADO: BRUSELAS

El reloj mundial está atascado
un zorro muerto en el Boulevard du Triomphe
al borde del parque
cuelga de su engranaje
pisoteado en vano
por los funcionarios en sus eurotrajes
con sus euromaletines.
Miro a la pared
a esas tres chinchetas:
en la residencia Gandhi
no me esperaba ni una sábana.
(Dormir à Bruxelles de manière originale.)
Y esas tres chinchetas
me clavan de vuelta a Praga
a la residencia Větrník
a las baldosas amarillo-rojizas
a los esquizofrénicos años ochenta:
Sobre todo sal,
ve a airearte
al mundo tras el cristal.
Si alguien me hubiera dicho entonces
que en un cuarto de siglo
volaría del aeropuerto Václav Havel
a la capital
de una Europa unida
lo habría mandado al manicomio.
Pero el reloj europeo está atascado,
aunque un zorrillo junto al lago
la otra tarde nos comiera de la mano
y a mí me dieran otra habitación
en la residencia Lafontaine
con vistas al parque.
La eurocerveza corría por un torrente 
caro y perezoso
y lubricaba las cuentas bancarias,
los coñacs y los puntos y comas prensaban
las corbatas,
fabricaban un concurso de folletos de empresas:
EL PUNTO Y COMA DE ORO;
en el museo 
con tranquila precisión quirúrgica
Apolo le sajaba la piel
a un aullante Marsias
con la cabeza abajo.
Este mundo cuelga
cabeza abajo,
está congestionado y le va a dar
una trombosis.
Próximamente: coming soon.
À bientôt.
Los flamencos con los valones
tampoco se hablan.
Y los ojos de las madonas flamencas
hacen pensar en pasteles de harina blanca
y en un lento y constante torrente de sangre:
la vida abandona este cuerpo
despacio día tras día.
Ícaro cae en silencio
y sin el interés de los que miran, cada uno
tiene algo que hacer, claro, algo
planeado sobre lo que
atraer la atención.
En una caja frigorífica
dentro de unos mejillones
—el plato regional—
vive el misterio de la fe del lugar:
carne y vacío
y valor agregado. 
Recoge todo y vete a casa
volando.

Versiones del checo de Elena Buixaderas.

PRAHA PŘÍCHOZÍHO

Nikdo mi neřek jak se má žít a kdy se / nejlíp / pije bolehlav / z čí rukou a na kterého svatého // Nikdo mi neřek jak se chodí nočním městem / aby nebyl slyšet pláč / ten neustálý pláč luceren a tramvajových dveří / co prochází škvírami mezi lidmi / jako od nekonečna po nekonečno natažená / nejvyšší struna houslí // Praha je veliký studený kvádr když padne / noc a ta noc je pod tím kvádrem / chodím po jeho hraně a nahoře a dole / mluví lidé jsou si sebou tak jistí / jako labutě na Vltavě / ranní snídaní // ale mně nikdo neřek jak chodit / po hraně kvádru / na kterém rohu spadnout / a na kterém chytat duté ptačí kosti / Z dutých kostí jsme si udělali / syrinx / a hrajem na nábřeží / i když nám nikdo neřek / že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je / krásný / že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou / že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka / na Hradě / a jako ona i Praha někdy mizí // a to je konečně čas zjistit kdo jsme / a jak daleko je láska.

HOUPAČKA V HLUBINÁCH CHAOSU

Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější / než démoni, / opakují, že nás milují / míchají vodový guláš / jsoucí i nejsoucí chvíle. / Říkají, že nemám / chodit tam za konec, kde bydlí / nehotový svět, kamenící / každou vteřinou… / Kde cesta je socha cesty, / ze snů a z hořčice a ze slz. / Odkud se sypou / domky z kategorií, / krátký spoj metafory, oči jak kružítka / v tunelu do prázdna, / slova! // Dítě se houpe na houpačce / uprostřed chaosu. / Chaos je bílý, / umělkově zlatý, / modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed, / pokoj po mrtvém. / Dítě se houpe na houpačce a dobře / se dívá. Za chvíli se zvedne / a půjde se / do kuchyně najíst. // V kuchyni je chleba s máslem / a hořčicí. / Bydlí tam dětství. / To nejsem já. Někdo jiný / chodil do lednice / ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl, / spojené jen /  informací – / a to je detail, král Říše Memorie: / detail působí bolest. / Matko, to my / přicházíme za mrtvými, / kameníme každou vteřinou, jsme / sochy z hořčice, jinak / nemůžeme žít.

SVĚTOVÝ ORLOJ JE ZADŘENÝ: BRUSEL

Světový orloj je zadřený / mrtvá liška na Boulevard du Triomphe / na kraji parku / mu vězí v soukolí, / kterým prošlapávají naprázdno /úředníci v eurooblecích / se svými eurokufry. / Hledím do zdi / na tři připínáčky: / na koleji Gándhí / mě nečekalo / ani prostěradlo. / (Dormir à Bruxelles de manière originale.) / A ty tři připínáčky / mě připichují zpátky / na kolej Větrník, / k žlutočerveným kachličkám, / do schizofrenních osmdesátých: p/ Hlavně vylez ven, / jdi se zvnějšnit / do světa za oknem. / Kdyby mi tehdy někdo řekl, / že za čtvrt století / poletím z letiště Václava Havla / do hlavního města / sjednocené Evropy, / poslala bych ho do Bohnic. / Evropský orloj je ale zadřený, / i když liščí mládě u jezera / nám další večer žralo z ruky / a já dostala nový pokoj / v koleji Lafontaine / s výhledem na park. / Europivo teklo líným drahým / proudem / a promazávalo bankovní konta; / koňaky a středníky lisovaly / kravaty, / vyráběly soutěž firemních tiskovin / ZLATÝ STŘEDNÍK; / v muzeu Apollón klidně / s chirurgickou přesností / nařezával kůži / řvoucímu Marsyovi, / visícímu hlavou dolů. / Tenhle svět visí / hlavou dolů, / je překrvenej a dostane / trombózu. / Již brzy: coming soon. / À bientôt. / Vlámové s Valony / se taky nebaví. / A oči vlámských madon / sugerují koláče z bílé mouky / a pomalý ustavičný krvotok: / život to tělo / den co den zvolna opouští. / Ikaros padá tiše / a bez zájmu přihlížejících, každý / tu přece má něco na práci, něco / nalajnováno, nač tedy / tříštit pozornost. / V chladicím boxu / uvnitř černých mušlí / — zdejší speciality — / bydlí tajemství zdejší víry:  / maso a prázdnota / a přidaná hodnota. / Seber se a odleť / domů.


Comparte este texto: